Jaká je trouba k vytvrzení práškového laku?

Výběr pece vhodné pro konkrétní aplikaci závisí na nejrůznějších proměnných, včetně velikosti produktu, tvaru, tloušťky, složení materiálu, výrobní kapacity, provozních nákladů a typu použitého prášku.

Vzhledem k tomu, že prášky jsou vytvrzovány nebo vytvrzovány, je rozhodující čas a teploty. V určitých mezích může být období při nižší teplotě ekvivalentní kratší době expozice při vyšší teplotě. Je však třeba zdůraznit, že teplota vytvrzování specifikovaná dodavatelem prášku se vztahuje k samotné teplotě výrobku, nikoli k teplotě vzduchu nebo panelu emitoru.

Pece by měly být navrženy tak, aby zajistily efektivní využití výrobní práce a je vyžadována minimální údržba. Je-li to možné, je třeba maximálně využívat palivo a udržovat efektivní recyklaci horkého vzduchu.

Teplota by měla být přesně řízena, pokud možno v rozmezí ± 3 ^° C od stanovené teploty vytvrzování. Hlavy ukazující teplotu by měly být umístěny co nejblíže k dráze obrobku v peci.

Je třeba náležitě zohlednit možné prodloužení pece a / nebo možné změny typu a toku zpracovávaných obrobků.

Je třeba dbát na to, aby rychlosti vzduchu v peci s nuceným prouděním vzduchu nebyly tak silné, aby odfoukly prášek nebo posunuly obrobky tak, aby se při vypalování vzájemně dostaly do styku. Přijatelné rychlosti vzduchu leží v rozmezí 1–2 metry za sekundu.

Pokud má trouba relativně malé otvory, budou běžná normální těsnění výfuku, ale u větších otvorů jsou účinná těsnění, která recirkulují, aby se minimalizovaly tepelné ztráty.

Pece dostupné pro vytvrzování prášků se velmi liší použitím různých metod ohřevu.

Konvektomaty

Toto je zdaleka nejoblíbenější metoda, kdy se k ohřevu vzduchu používají ohřívače na plyn nebo naftu. Ten potom cirkuluje uzavřeným prostorem, kde poskytuje požadovanou teplotu. Kusy potažené práškem jsou poté přeneseny do tohoto prostoru, kde absorbují teplo, dosahují teploty okolí a jsou udržovány na této teplotě po stanovenou dobu.

V peci s přímým spalováním jsou produkty spalování hořáku vedeny přímo do zóny zadržování tepla, zatímco v peci s nepřímým spalováním procházejí produkty hořáku výměníkem tepla, takže do zóny zadržování tepla vstupuje pouze čistý vzduch. V posledně uvedeném případě je horký vzduch prostý spalin, které mohou v některých případech nepříznivě zasahovat do prášku během vytvrzovacího cyklu.

Množství vzduchu odváděného z konvekční pece musí být dostatečné k udržení atmosféry v peci pod spodní mezí výbušnosti plynů uvolňovaných v peci.

Je třeba dávat pozor, zejména u pecí s přímým ohřevem, pravidelně kontrolovat a čistit vnitřek trouby, protože na vnitřních částech trouby se může hromadit cizí materiál, který se čas od času odlupuje a ulpívá na obrobcích může vést k odmítnutí.

Infračervené pece

Infračervená tepelná energie je v zásadě emitována horkým tělesem a přenášena přímými čarami, dokud nedojde ke kontaktu s jiným tělesem, když je teplo absorbováno druhým tělesem, což způsobí jeho zvýšení teploty. Hlavní výhodou sálavého topení je to, že produkuje rychlý nárůst teploty objektu. Se zvyšováním teploty zdroje tepla se znatelně zvyšuje podíl tepla přenášeného sáláním na rozdíl od konvekce. Množství tepelné energie vyzařované z jakéhokoli zdroje závisí na jeho ploše, teplotě a jeho emisivitě.

Záření o střední teplotě nabízí nejúčinnější zdroj sálavého tepla pro vytvrzování termosetového prášku. Emitorové panely jsou obvykle spalovány plynem, přičemž teplota povrchu panelu je 850-950 ^° C, nebo alternativně opláštěné elektrické panely s povrchovou teplotou 750-850 ^° C. Obrobek je udržován přibližně 30 cm od povrchu emitorového panelu pomocí minimální vzdálenost 15 cm.

Důležitým faktorem je barva prášku - světlé barvy se mohou odrážet (v závislosti na složení prášku) proporcionálně více infračerveného záření a nezahřívají se tak rychle jako tmavší barvy. To znamená, že ke stanovení optimálních podmínek vytvrzování je nutné vyhodnotit každý prášek.

Jako stopy sálavého tepla v přímých liniích nelze pomocí této metody zpracovat potažené výrobky se složitým designem nebo mající části stíněné před zdrojem záření. V ideálním případě se infračervené záření používá pro jednoduché obrobky, jako jsou relativně ploché povrchy.